Naše tělo je jako počítač, ve kterém máme uložené všechny naše zážitky. Pokud jsou s nimi spjaté pozitivní nebo negativní emoce, tím silněji jsou v nás zapsány. Všichni jsme stejní, narodili jsme se čistí, krásní, dokonalí a takoví jsme i právě teď.

Proč se necítíme být šťastní?

Jak je možné, že lidé mají práci, tedy peníze, rodinu, děti, a přesto se necítí být šťastní? Mají pocit, že jim něco chybí, jejich život ztrácí smysl, přitom z pohledu ostatních mají všechno a jen si vymýšlí a jsou nevděční. Dlouho jsem si tuto otázku pokládala a došla jsem k závěru, že je to jen tím, že se odpoutali sami od sebe. Dělali věci, které po nich chtěli ostatní – například jinou školu, tím pádem jiné zaměstnání a neodpustili v hloubi svých srdcí svým rodičům.

I když je nám teď v dospělosti všechno jasné, že to mysleli s námi dobře, je potřeba to prožít a uvědomit si to všemi smysly. Podívat se na to i z jejich pohledu a pochopit, že oni opravdu jinou cestu neměli nebo ji neviděli. Každý z nás jsme na své cestě a snažíme se dělat to nejlepší pro nás i naše děti. Ostatní, kteří jsou někde jinde, to mohou vidět jinak, i když my to děláme s těmi nejlepšími úmysly. Záleží i na každém z nás, jak moc osobně si to vezmeme.

Ale vše je již minulost a je na čase se s ní vypořádat, odpustit všem a vzít znovu život do svých rukou. Jak to udělat prakticky se dozvíte v e-booku Limity jsou jen v naší hlavě. Teprve pak se znovu setkáváme sami se sebou, se svou krásou bez podmínek, se svou dokonalostí a užíváme si života. Pokud máme rádi sami sebe, můžeme mít rádi i ostatní. Se všemi chybami, se vším špatným, co je v nás i s našimi „hříchy“.

Odpověď nalezneme vždy jen sami v sobě.

Všichni toužíme jen po jednom, a to po lásce, což jsou doteky, obejmutí, hřejivá slova, pochvala a další jazyky lásky, které najdete v článku Pět jazyků lásky. Potřebujeme ujištění, že jsem dobrá, že na to mám, můžu to zvládnout a dokážu to. Tím, že nevěříme sami sobě, spoléháme na ostatní a ptáme se ostatních jakým směrem máme jít, co by nám udělalo radost a znovu vrátilo jiskřivý pohled a pocit naplnění. Odpověď nalezneme vždy jen sami v sobě. Když dáme pryč naše „nánosy“ – negativní události, které nás formovaly, například posměch spolužáků, šikana, pocit nepřijetí rodičů, rozchody, traumata, viny, pocit samoty… Když tohle vše odstraníme, zase se dostaneme k nám samotným, tím, kým doopravdy jsme, tedy k čisté lásce bez podmínek.

Myslím, že nejdůležitější je si uvědomit, za co všechno můžeme být ve svém životě vděčni, a to nejen teď, ale všeobecně vždy. A nemusí to být nový vůz nebo byt. Můžeme být vděční za každou maličkost. Za to, že se ráno probudíme a vidíme sluníčko. Za to, že se probudíme doma, v prostředí, které máme rádi a s tím, koho milujeme. A vůbec za to, že se probudíme. Máme co jíst, máme na výběr spoustu potravin, otočíme vypínačem a máme světlo, kohoutkem u topení a máme teplo.

Věnujte každý den alespoň pár minut pocitu vděčnosti. Nejde o to, za co jste vděčni, ale jak se přitom cítíte. Tento opravdový pocit Vám přitáhne do života další situace a věci, za které můžete pocítit další vděčnost.

Nemusíme nic dělat a přesto dýcháme, jednoduše se nadechneme a zase vydechneme, aniž bychom o tom museli přemýšlet. Každý může být vděčný za svůj dech a nový den, který bereme automaticky. Dokud žijeme, můžeme se radovat, být šťastní a vděční. Proč bychom měli být vděční? K čemu je to dobré? Tím, že jsme vděční, si uvědomujeme naše úspěchy a co jsme již dokázali. To nás naplňuje, dělá šťastnými a snáze směřujeme dalšími krůčky a kroky k našim dalším cílům.

Přeji Vám z celého srdce ať jste šťastni za všechny Vaše kroky a krůčky.

S láskou