Včera to byl rok, co jsme se stěhovali do našeho nového bytu. Mám pocit, že tu žiji dávno. Ani mi nepřijde, že je to už rok. Ráda bych se s Vámi podělila o to, co tomu všechno předcházelo a jaké to bylo. Nebylo to vždy úplně jednoduché a jako každý krok a změna v životě byl plný obav, odhodlání, radosti a vděčnosti.

Nezáleží na tom, jestli Vám patří nebo ne, ale jestli se v něm cítíte jako doma.

Ve čtvrtek 11.8.2016 jsem otěhotněla v našem krásném malém bytečku. Přesně tak, jak jsem si myslela, že to bude to nejlepší místo pro naše druhé děťátko jako památka na tento byteček, jak jsem napsala v článku Moje otěhotnění. Začala jsem přemýšlet, jak se vejdeme ve 4 do našeho malého bytu 2kk. Náš byt jsem milovala, i když nebyl náš, ale byli jsme jen v pronájmu. Nezáleží na tom, jestli Vám patří nebo ne, ale jestli se v něm cítíte jako doma. A pro mě to byl opravdu můj milovaný domov, kde jsem se cítila hezky, prostě jako doma.

Bylo těžké ho opustit i proto, že jsem měla mamku o dvě patra níž. To byla teda skvělá výhoda a někdy jsem říkala přímo k nezaplacení. Nejen, že to byla 24 hodinová večerka, pro případ, že jsem něco zapomněla nebo mi něco došlo, ale byla jsem ráda, že máme kdykoliv možnost se aspoň na chvilku vidět. Přece jen si vzít pantofle a seběhnout dvě patra je opravdu rychlost. A kolikrát jsem chodila i v pyžamu.:-)

Také co se týká terapií to bylo bezvadné. Moje babička, už ji znáte z článku Hojnost a vděčnost, mi hlídala Filípka. A já jsem měla klid na terapie a zároveň pocit, že jsou oba blízko a v bezpečí. Klobouk dolů za její bezmeznou trpělivost a svědomité hlídání.

I když jsem náš malý byteček milovala, toužila jsem ale po větším.

Ale cítila jsem, že bych si chtěla splnit svůj sen a mít větší byt. Začali drobné náhody, jak já říkám zázraky všedních dnů. Najednou jsem viděla reklamu na realitku s nabídkou akce. Na józe jsem si vzala kartičku o tom, že mám opustit to staré, že na mě čeká to nové. A kamarádka mi řekla, že si budou hledat nový byt 3+1 a to ještě neměli ani jedno dítě. Tím jsem si uvědomila, že i když jsem náš malý byteček milovala, toužila jsem ale po větším. Kdybych dostala možnost přidat jednu místnost od sousedů, tak ji hned využiji. Tahle možnost bohužel nevyšla:-)

Začala jsem to probírat s manželem a řešit naše možnosti, jak vše udělat. Manželovi rodiče měli byt a dovolili nám ho prodat. Dodnes jsem rodičům, hlavně tedy taťkovi vděčná, že nám prodej dovolili. Moc dobře si uvědomuji, že jen díky nim jsme měli usnadněnou cestu. A to o hodně. DĚKUJI! Moje rodina mi také vyšla vstříc a pomáhala mi se vším, co jsem potřebovala, za což jsem jim také vděčná a nikdy na to nezapomenu. DĚKUJI!

Chodila jsem se dívat na různé prohlídky bytů.

Díky prohlídkám jsem měla jasnější představu, co se mi líbí a co ne. Chtěla jsem zůstat na Hájích. Nechtěla jsem první ani poslední patro. Také jsem chtěla výtah. Nechtěla jsem kuchyň v předsíni, což někde bylo. Záchod jsem chtěla oddělený od koupelny. Ideálně pokoj na jih, jak jsem byla zvyklá, to mi vyhovovalo.

Uvědomovala jsem si, že nás čeká velký krok. Také jsem měla strach, kde nakonec budeme. Jaké bude okolí, jak bude vypadat náš byt a abychom to finančně zvládli.

Kamarádka řekla mé kamarádce o jednom bytu. Ta ho naštěstí nechtěla a řekla o tom mně. A já jsem si říkala, že je to dobré místo a že se chci na něj přijít podívat. Shodou okolností to byl byt v ulici, kam jsem šla na svou první prohlídku a říkala si, že tohle místo by se mi líbilo.

Měla jsem husí kůži jako znamení, že jsem na správné cestě.

Když jsem pánovi volala, měla jsem husí kůži. To je moje znamení, když jsem na správné cestě a má to tak být. Domluvili jsme si schůzku, na kterou jsem vzala i svého manžela. Řekla jsem mu, že cítím, že by to mohl být náš pravý byt. A tak to bylo poprvé, co se se mnou šel na byt podívat. Už mě zná a ví, že moje napojení je správné.

Bytem jsme byli oba nadšeni a dodnes jsme. Hned jsme říkali, ať s námi počítá. Okouzlil nás tím, jak byl řešený. Z obýváku můžete jít buď do kuchyně nebo do předsíně. Říkala jsem si, že když bych byla malá, tak bych tady chtěla běhat kolem dokola nebo jezdit na motorce. Také balkonem jsme byli nadšení. Je to pro nás oba poprvé, co máme balkón.

I Filípkovi se líbil.

Překvapilo mě, že i Filípek o bytu mluvil hezky, když jsme do něj poprvé šli. Chodil se mnou i na různé prohlídky a nikdy to neříkal. Už přesně nevím, co to bylo. Asi ze mě cítil, že si myslím, že je to ten pravý byt.

Doma jsme hned sedli a začali nadšeně plánovat. Vymysleli jsme, tedy manžel, ale já jsem to odsouhlasila, kam dát obývací stěnu a gauč, kam psací stůl. Kam dát skříň a postel do ložnice. Těšili jsme se, jak si ho hezky zařídíme tak, aby se nám v něm také hezky bydlelo.

S naším malým bytečkem jsem se rozloučila.

Je lepší vyhořet než se stěhovat? Já bych se tedy vždy raději stěhovala. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou, když máte dvě malé děti, ale dalo se to zvládnout. Výsledek stál určitě za to, tedy náš splněný sen. S naším malým bytečkem jsem se rozloučila. Poděkovala jsem mu za všechny krásné okamžiky, které jsem v něm zažila.

Zavzpomínala jsem si, jak vypadal, když jsem se do něj přestěhovala. Jak mi stačila jedna místnost, pohovka a stůl s počítačem. Místo televize jsem měla 20 palcový monitor. A starý stoleček na kolečkách, který mi dala babička. S manželem jsme se smáli, když jsme si vybavovali, jak to u mě vypadalo, když mě poznal. Byl to náš první společný byteček. I když jsme v něm byli v pronájmu, spolu jsme si ho hezky zařídili a zútulnili. Prožili jsme v něm krásných 7 let.

Každý byt má svého majitele.

Jak se říká, že každý žák má svého učitele, tak věřím tomu, že i každý byt má svého majitele. Pokud toužíte po změně bydlení, uvědomte si, co vlastně chcete a kde by to mělo být. Je dobré nelpět na výsledku, nechtít všechno hned a nechat to osudu, což sama vím, jak je ve skutečnosti těžké. Měli byste vědět, že se vše stane tak, jak je to pro Vás nejlepší. Pokud máte strach a znáte svoje limity, můžete je změnit metodou Svoboda mysli, kterou se prakticky a podrobně naučíte v ebooku Limity jsou jen v naší hlavě.

Přeji Vám, ať je Váš byt opravdovým domovem. Myslím si, že s tím, jak bydlíme bychom měli být spokojení. Nejde o to, abyste měli větší byt. Ne vždy jsou na něj hned finance. Ale jde o to, jak se v něm cítíte. A to můžete změnit. Teď mě napadá příklad z mé praxe, kdy paní chtěla byt prodat, protože v něm měla nepříjemné vzpomínky na rozchod s bývalým přítelem. Naštěstí jsme zpracovaly vzpomínky a v bytě se začala cítit zase dobře.

Uvědomte si, co byste mohli udělat proto, abyste se doma cítili více doma? Můžete si byt ozdobit fotkou nebo květinou.